Vítejte na stránkách neziskového projektu CzechPSI
Autor: Dagmar Vránová, EPMA, 4. října 2007
Informační služba je chápána většinou jako systematické a cílené poskytování informací relevantním zájemcům, někdy zdarma (nekomerční informační služba) a někdy za poplatky (komerční informační služba, součást podnikatelské aktivity). Aby mohl někdo informace poskytovat, musí je nejdřív získat. Možností, jak získat informace, o které by někdo stál, je mnoho. Lze provádět terénní výzkum, statistické šetření, dotazníkové průzkumy, špionáž, apod. Nebo je možné získat informace, které již byly někdy někým vytvořeny, a použít je (s respektováním práv k duševnímu vlastnictví) znovu, většinou ovšem ne v původní zdrojové formě, ale upravené, obohacené, transformované a tudíž zhodnocené pro účel, na který si poskytovatel informační služby zaměřil.
Velmi vděčným zdrojem, kterého ráda využívá velká většina poskytovatelů informačních služeb, jsou informace veřejného sektoru (Public Sector Information – PSI). Ty jsou charakteristické tím, že byly vytvořeny nějakým subjektem veřejného sektoru, např. státní institucí nebo orgánem samosprávy proto, aby tato instituce či orgán mohly řádně plnit veřejné služby vyplývající ze zákona. Každého napadne, že tyto informace jsou velice hodnotné pro řadu poskytovatelů informačních služeb. Informace byly sesbírány, shromážděny, zpracovány a publikovány, splnily své poslání pro poskytnutí veřejné služby a dál by měly jen tak bez užitku ležet ladem? Nikoliv, mohou být sekundárně využity – znovuvyužity. Řada poskytovatelů informačních služeb proto ochotně využívá informace veřejného sektoru ve prospěch svých vlastních zájmů. Nikomu nevznikne žádná újma, veřejný sektor nevytváří nic navíc, než to, co už stejně podle zákona musel udělat, a poskytovatelé informačních služeb mohou radostně rozvíjet své podnikání. Vznikají nové firmy, roste zaměstnanost i zisky, daně plní státní pokladnu. Zdálo by se, že všichni musí být spokojeni.
Ale v realitě České republiky (avšak v zájmu spravedlnosti podotýkám, že ani v řadě jiných evropských států) tomu tak není. Jsme svědky střetu dvou táborů s odlišnými názory na znovuvyužití (sekundární využití) informací veřejného sektoru. Jedna skupina veřejných institucí neklade znovuvyužití „svých“ informací žádné překážky, naopak, povzbuzuje všechny, aby tyto informace co nejvíce využívali, integrovali je do svých informačních systémů a používali je k vývoji vlastních informačních služeb s přidanou hodnotou. Druhý tábor se však zuby nehty brání a informace, které vyprodukoval, pod různými záminkami neposkytuje.
Proč tomu tak je? Příčin může být více. Na prvním místě asi hraje roli osobnost úředníka, jeho šéfa a dalších významných spolupracovníků v úřadě. Pokud je osobnost formována v duchu rakouskouherského úředního šimla, nelze očekávat, že by se úředník dobrovolně vzdal své nadvlády nad informacemi. Informace jsou klíčem k moci, vlivu a penězům. Kdo ví něco, co jiný neví, může činit rozhodnutí, která mu mohou v budoucnu přinést obrovský prospěch. A i když zákon zaručuje občanům (a tedy i znovuzpracovatelům) právo na informace, lze ho velmi snadno obejít, zamlžit a popřít. Někdy totiž občan ani pořádně neví, jaké informace by měl požadovat! Nějaký šikovný poskytovatel by mohl přijít s chytrou službou, která by informace přinášela transparentně a pohodlně. A najednou by zakuklené a těžko přístupné informace vyšly na povrch. Výhoda exkluzivního přístupu úředníka k informacím by byla ta tam.
Druhým faktorem je příliš vyhraněné tržní chování veřejné správy. Když je za poskytováním informací cítit kšeft, i v některých státních úřednících se probudí podnikatelský duch. Možná, že jsou vedeni snahou vydělat prodejem informací svému úřadu další finanční prostředky, které jim deficitní státní rozpočet nemilosrdně zkracuje. Pravděpodobnější model ale bude jiný. Řeknou si: „Když je o naše data zájem a na informační službě se dá vydělat, proč bychom tento kšeftík nepřihráli někomu, na kom nám záleží?“ Tento vyvolený poskytovatel pak dostane práva informace veřejného sektoru zpracovávat způsobem, na který už kapacity a odbornost veřejné instituce nestačí (tzv.outsourcing) a všichni ostatní zájemci musí tyto informace získávat výhradně od tohoto zpracovatele. Ten opatří informace autorskými právy a naúčtuje si patřičné poplatky.
Mají tedy poskytovatelé informačních služeb na informačním trhu stejné práva? Brání některé veřejné instituce svým postojem rozvoji služeb informační společnosti? Je tento postup správný s ohledem na Evropskou směrnici o znovuvyužití informací veřejného sektoru? Jaký je váš názor na tuto otázku? Pište nám na vranova@epma.cz.