Vítejte na stránkách neziskového projektu CzechPSI
Autor: Aleš Pekárek (26.6.2007)
V rámci zkoumání skutečné realizace práva občanů, ale i ostatních právních subjektů, na svobodný přístup k informacím, které vyprodukovaly instituce veřejného sektoru (a tedy financované veřejnými prostředky), je zajímavé se podrobněji zaměřit na některé aspekty specifické pro současné české prostředí.
Jakým způsobem se platná česká PSI legislativa vztahuje na povinné subjekty?
Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, do kterého byla transponována směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2003/98/EC, o opakovaném použití informací veřejného sektoru, je velice obecný a podrobněji řeší především problematiku tzv. povinně zveřejňovaných informací (uvedené v §5 tohoto zákona), tedy především obecných informací o povinném subjektu a jeho činnosti. Zákon je napsaný takovým způsobem, že se mnozí představitelé státní správy domnívají, a nikdo jim to nemůže mít za zlé, že se vztahuje právě jen a pouze na tyto informace "o", což je způsobeno zřejmě velkým důrazem, který byl v minulosti na plnění této povinnosti všeobecně kladen. Výsledkem je dnes skutečně precizní dodržování tohoto závazku, kdy dnes již naprostá většina povinných subjektů skutečně na viditelném místě (ať už na své webové stránce či ve svém sídle) takové informace poskytuje.
Jenže tyto informace jsou pouhou kapkou v moři informací, dat a dokumentů, které veřejný sektor každým okamžikem produkuje a na které se zákon přirozeně také vztahuje - výslovně se zmiňuje o "povinnosti poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti" (povinného subjektu), což jsou vlastně jakékoliv informace, kterými subjekt disponuje, tedy dokonce včetně veškerých interních směrnic a materiálů! Problém je zkrátka v oné obecnosti zákona, která na první pohled jasně neříká, co to vlastně z hlediska obsahu informace jsou (koneckonců, samotná definice informace je dodnes v odborných kruzích ožehavě diskutovaným tématem). Na druhou stranu zákon jasně říká, co jsou informace z technického hlediska - je to "jakýkoliv obsah...v jakékoliv podobě...na jakémkoliv nosiči."
Z tohoto hlediska je důležité vyvolávat trvalý pozitivní informační tlak všemi směry, především pak na zástupce a jednatele subjektů státní správy, aby oni sami tento reálný výklad zákona přijali a z vlastní vůle připravovali vhodné informační platformy, které by umožňovaly bez složitých žádostí nahlížet (nejlépe zdarma a online) na všechny informace, jak jsme je popsali výše.
Problematika "povinného subjektu"
Další zajímavou záležitostí zákona č. 106/1999 Sb. je definice povinného subjektu. Přirozeně to dle zákona jsou "státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce", což by se mohlo zdát jako naprosto dostačující a vyčerpávající definice. Ovšem česká, ale i zahraniční zkušenost ukazuje, že právě tuto definici lze velice snadno obejít, např. založením akciové společnosti, jejímž stoprocentním vlastníkem je povinný subjekt. Na takovou akciovou společnost pak zákon už nedosáhne a i když jsou jím produkované informace stále de facto financované z veřejných zdrojů, veřejnost k nim už dále nemá přístup. Budoucí ladění české, resp. celoevropské legislativy by pak mělo myslet i na tuto skutečnost, protože je vysoce pravděpodobné, že pokud se komukoliv zveřejňování jakýchkoliv vyprodukovaných informací nebude z různých důvodů hodit "do krámu", tak pro něj založení podobné právnické osoby, rázem "nepovinného subjektu", nebude žádný problém.
Problematika "zvláštních zákonů"
Zákon č. 106/1999 Sb. se z rozličných důvodů nevztahuje na "poskytování informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví", což je zcela logické a neexistuje zřejmě v současné době žádný důvod, proč tuto výjimku rušit. Co je ovšem důležité - zákon se dále nevztahuje na poskytování informací, "pokud zvláštní zákon upravuje jejich poskytování, zejména vyřízení žádosti..." atd. Bohužel, tyto zákony jsou v zákoně vyjmenovány pouze příkladně, je to např. Katastrální zákon. Vůbec zde není uveden např. zákon o státní statistické službě, který je ovšem dle současného výkladu také onen "zvláštní zákon", společně s mnoha dalšími. Na příkladu právě tohoto (statistického) zákona je dobré ilustrovat obecnou problematiku těchto zvláštních zákonů.
ČSÚ jako takový produkuje ohromné množství informací, které důsledně poskytuje právě podle statistického zákona, ovšem zároveň se jako instituce domnívá, že právě proto se na něj zákon o svobodném přístupu k informacím vztahuje jen v rámci výše popsaných tzv. povinně zveřejňovaných informací. Je možné, že v tomto směru se ČSÚ, ale i další podobné instituce poněkud mýlí - zákon č. 106/1999 Sb. se skutečně nevztahuje na poskytování informací, které jsou popsány ve statistickém zákoně, ovšem to neznamená, že se tento zákon nevztahuje na jakékoliv další informace, které ČSÚ poskytuje nebo by mohl poskytovat bez ohledu na statistický zákon (popř. není poskytování takových informací ve statistickém zákoně dostatečně definováno). Jinými slovy, to, že činnost a poskytování informací nějaké veřejnosprávní instituce definuje zvláštní zákon, neznamená, že by se na takové instituce zákon o svobodném přístupu k informacím nevztahoval i v rámci jiných informací, než jsou tzv. povinně poskytované informace. Další věcí je pak oceňování zveřejňovaných informací a informačních produktů, protože pokud se na ně vzhledem k "zvláštnímu zákonu" nevztahuje zákon č. 106/1999 Sb., je možné jejich cenu určit v podstatě jakýmkoliv způsobem, který pak postrádá transparentnosti.
Závěrem
Výše uvedené aspekty jsou jen některými základními nuancemi, které vyvstanou při výzkumu praktické realizace práva podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Jeho současná podoba je z různých důvodů takto obecná a je velice pravděpodobné, že vzhledem k rychlému rozvoji technologií a možností produkce rozličných informací veřejným sektorem ho bude třeba v budoucnu různě upravovat a ladit. Úspěšné přibližování k ideálnímu stavu, který definuje informační společnost, bude nutné především pilně diskutovat se všemi zúčastněnými elementy, především je pak nezbytné pozitivně informačně působit na odpovědné pracovníky veřejné správy, protože hlavně na jejich obecném postoji závisí dostupnost informací veřejného sektoru. Maximalizace efektu příslušné legislativy je koneckonců v zájmu všech občanů této republiky neboli potenciálních účastníků na rozvoji transparentní globální informační společnosti.